Doprovodné programy nakladatelství Euromedia Group... Průmyslový palác, Výstaviště Praha 7 – Holešovice Pátek 16. května 2014 12.00 – 12.50 Velký sál – Střední hala Petr Zídek: Češi v srdci temnoty...

Celý článek >>>

Do knihoven YA přilétne motýl, jmenuje se YOLI Euromedia Group rozšiřuje svou flotilu nakladatelských značek K aktivním čtenářským skupinám náleží tzv. young adults (YA), „mladí dospělí“ ve věku,...

Celý článek >>>

Jak vystrašit Stephena Kinga (15.1.2014 Mladá fronta... Román Temné kouty od Gillian Flynnové se tváří jako obyčejný satanistický horor, ve skutečnosti má však potenciál srovnatelný se sériemi Larse Keplera nebo...

Celý článek >>>

Děti píší bestsellerovou knihu (Ne)obyčejný kluk... Dětská literární soutěž pro (Ne)obyčejné děti, jíž je regionální Deník mediálním partnerem, postoupila v současné době do další úrovně. Stovky dětí...

Celý článek >>>

Tlumený hlas (28.11.2013 Tvar) Dětství a mládí autorovy matky transformované prostřednictvím ich-formy do vyprávění dětské a dospívající hrdinky. S odstupem téměř půl století to autor...

Celý článek >>>

Píšu, v co věřím (6.9.2012 Literární noviny)

Přidal Knižní klub | v kategorii Rozhovory | 07-09-2012 | Spisovatel:

0

„Když jsem psal Herce, říkal jsem si, že kdyby si je přečetl mladý Australan na surfu (tedy, až by přistál na pláži) nebo ET se svítícím prstem, bytosti nedotčené Evropou a dvacátým stoletím, neměli by poznat, který z příběhů se odehrává v reálné situaci a který v alternativní,“ říká Václav Holanec o svém prvním románu, s nímž vyhrál 17. ročník Literární ceny Knižního klubu.

* Žili bychom šťastnější život, kdybychom se narodili jindy?

Pravděpodobně ne, ale je rozdíl mezi dobou a politickým systémem. Doba je relativní pojem, druhá světová válka se dotýkala jinak obyvatele Berlína, Varšavy, Prahy nebo Basileje. Albert Hofmann si v laboratořích Sandozu v relativním klidu odhaloval účinky LSD, nechal se vystřelovat za hranice souvislostí pětismyslové reality, zatímco jeho židovští kolegové zpoza hranic otročili a umírali v koncentračních táborech. Herci se odehrávají ve stejné době – na podzim 1956 – v odlišných politických systémech, ale hrdinové knihy se v každé části potýkají s totožnými životními zkouškami. Žít v relativní svobodě je velká přízeň osudu, ale vždy je tu svoboda mysli, a ta je ještě důležitější. Oněch ale je strašně moc.

* Mám pocit, že v Hercích jde paradoxně více o onu svobodu vnitřní. Je to tak?

Role, které hrajeme – ať na jevišti nebo v životě – zásadně souvisejí s vnitřní svobodou. Duchovní úroveň, na které se každý z nás nachází, souvisí s rolí, kterou dostaneme. Když ignoruješ vnitřní podstatu věcí, když si myslíš, že přečůráš vesmír, přivazuješ se k provázkům jako kašpárek v loutkovém divadle. A jezdit po poutích jako marioneta nebo hrát Hamleta v Old Vicu je sakra rozdíl. Snažím se dívat na zkoušky, kterými procházíme, z většího odstupu, než je délka lidského života. A v Hercích je to patrné. Ideologie, náboženství, vědecké, ekonomické a všechny neprůstřelně působící a v dané době uctívané teorie – to jsou jen určité modely, jak si vytvořit zdání pevné půdy pod nohama. Jenže my letíme vesmírem – nevíme odkud, nevíme kam, nevíme proč – a chováme se pravděpodobně směšně a zmateně jako posádka Červeného trpaslíka. Když jsem psal Herce, říkal jsem si, že kdyby si je přečetl mladý Australan na surfu (tedy až by přistál na pláži) nebo ET se svítícím prstem, to jest bytosti nedotčené Evropou a dvacátým stoletím, neměly by poznat, který z příběhů se odehrává v reálné situaci a který v alternativní.

* Proč jsi zasadil děj do roku 1956? Byl v tom zvláštní záměr?

Chtěl jsem vedle sebe postavit demokracii, komunismus a fašismus a zkonfrontovat je. Šestapadesátý rok mi vyšel jako ideální průsečík. V druhé části jsem vypořádávání s kultem osobnosti přesunul z Ruska do Německa a z hlediska Čech jsem nastavil protektorát. Totalitní systémy se mění pomalu a zpravidla se nejvíce diskutuje o nátěru. Ve třetí části jsem přemýšlel o tom, jak by to vypadalo, kdyby demokraté komunisty porazili. Komunisté by možná moc v Československu bez pomoci Moskvy získali, ale nikdy by ji bez ní neudrželi. Mimochodem pozorní čtenáři si všimnou, že abych zachoval rovnováhu vesmíru, Rakousko jsem posunul za železnou oponu. Každopádně jediná ucelená, relevantní síla, která se KSČ v únoru 1948 mohla postavit, byla armáda. A když se do politických sporů vloží armáda, zavání to starým Římem a pučem. Nevybereš si.

* V prologu každé části knihy je taková politická situace popsána. Po nevítězném únoru 1948 popisuješ Československo jako rozdělenou společnost…

Komunisté v roce 1948 měli větší společenskou podporu, než jsme si ochotni přiznat. Tak jako tak by konflikt, který nastal, znamenal vážné trauma pro společnost. Bratrovražedná linie v našich dějinách je nepřehlédnutelná – od svatého Václava, přes Lipany, stavovské povstání, až třeba po Bachmač, kde proti sobě bojovali Češi. V jedněch zákopech byli Češi, Němci a další národy monarchie, v druhých Češi legionáři a oddíly Rudé armády. Dokonale absurdní.

* Někde tady se možná rodí náš sklon k absurditám.

Patrně ano. Jedná se občas o neuvěřitelné historky. Zatímco TGM jednal s Wilsonem, Jan Masaryk byl důstojník rakouské armády. Emanuel Moravec stál v semdatřicátém čestnou stráž u rakve Masaryka. Arcibiskup Josef Beran sloužil Gottwaldovi po zvolení prezidentem slavnostní Te Deum ve svatovítské katedrále. Nebo se stačí podívat na osazenstvo, které se v padesátých letech sešlo v komunistických žalářích. Ona to ale zase taková legrace není. Táhneme za sebou to, co jsme si provedli před stovkami, tisíci let a neuvědomujeme si, že všechny otevřené účty jsou neuzavřené příběhy. Tváříme se, že s tím nemáme nic společného. V rovině individuální a kolektivní.

* O jak velký „kolektiv“ se jedná? Jedná se o deset lidí nebo milion?

Těch kolektivních okruhů je nepočítaně – můžeme začít na úrovni třeba vesnice, města, národa a skončíme u planety. Čím více se přibližujeme k většímu celku, tím narážíme na hlubší a univerzálnější archetypy a konflikty. Všechny zamlčené a nevypořádané viny nás ovládají. Rádi bychom se dnes vypořádali s komunismem, který spolu s fašismem považujeme za naše největší zlo, a netušíme, že se jednalo jen o určité dějství velké hry. Komunismus i fašismus je součástí dávného řetězu věčných odplat a surovostí, které jsme si tu na sobě napáchali.

* Jak se to odráží v Hercích?

V Hercích se na to dívám jinak než z pohledu novináři vytvořené historie, která si vybere určitá fakta, uspořádá je v souladu se současným viděním světa a vytvoří si z nich hypotézu, které všichni věří. Tak rádi a zaníceně prognostikujeme budoucnost a neumíme si pořádně zhodnotit minulost. V žádné učebnici dějepisu si nepřečtete, že si Gottwald a Zenkl tykali. Buddhista by nepochyboval, že měli spolu otevřený karmický účet. S hlubokým respektem vůči lidskému trápení a slabostem se v Hercích snažím ukázat konflikty z jiné roviny. Používám k tomu poněkud odlišné vidění světa, náhled, který je zbavený všech těch ideologických balastů a který mi hlavně dává smysl. Neutečeme před vlastní zodpovědností, když to ale pochopíme, můžeme změnit minulost, přítomnost i budoucnost. Vše je v pohybu, nic není dané jednou provždy. Nemohl bych psát něco, v co bych nevěřil.

* Lze tedy chápat Herce jako pokus o vypořádání?

Jako vybídnutí k tomu, abychom měli odvahu udělat krok a podívat se dozadu jinak. Problém našich morálních a jiných soudů je také v tom, že na ostatní klademe jiné nároky než na sebe. My jsme oběti a oni jsou viníci. Celé to nesmyslné nadávání na současnou politickou situaci odráží pasivní vnímání světa z pohledu obětí. Je to pohodlné, člověk si dobře zanadává a hlavně zapomene na vlastní nedokonalost. Jenže musíme se vzdát pohodlné role nevinných obětí a převzít odpovědnost za svůj osud. Vzít nazpátek vinu promítnutou navenek a přijmout ji. Důležité není, zda chytnou s úplatkem Ratha nebo Lajose Bácse, ale kolik lidí z deseti si nevezme milion. Je to přesně ta struna potracené zodpovědnosti, struna, která se rozechvívá, když mluvíme o vyrovnávání se s minulostí. Každé vypořádání – i to s komunismem, který nám ve vytěsněné a projektované podobě pořád řádí jako černá ruka, je technicky jednoduché, ale emocionálně nesmírně obtížné. Vždy musí být někdo, kdo vysloví upřímnou omluvu, kdo lituje zla a neštěstí, které způsobil, proti němu musí stát někdo hodně statečný, kdo jeho omluvu přijme. Zatím jsme tu měli nakvašenou, formální omluvu z donucení, pod kterou se skrývá pitomá ublíženost a sebelítost, na straně druhé pár svatých válečníků, kterým pomsta zatemňuje rozum, potřebují komunismus, aby se skrz strašáky udrželi při životě.

* Takže únor 1948 udělal v tvé knize z komunistů mučedníky…

Každý si může srovnat, jak strašlivě komunisté v poslední povídce Mnoho rozhněvaných mužů dostanou přes prsty. Taková obdoba normalizace. Za komunisty v kulturní sféře stála v osmačtyřicátém řada slušných lidí. Několikrát v knize vzpomínám petici Kupředu, zpátky ni krok. Moc se o ní na rozdíl od Anticharty nemluví, ale je zajímavé se podívat, kdo všechno pod ni připojil podpis. A rozlišovat – zkrátka Ladislav Pešek není Gustav Bareš, Otomar Krejča není Ladislav Štoll. V první vlně ji podepsali ti, co komunistům a levici věřili, a poté, co Beneš podepsal demise, se z různých důvodů připojili další. Ať si každý přečte, jak Václav Černý komentuje to, když se za této situace objevily podpisy nových signatářů – a mezi nimi byli Werich, Hrubín, Seifert, Konrád nebo Scheinpflugová. Černý si nedělá iluzi, že se jedná o záchranu kůže a nazývá to českým kulturním žabincem. Vůbec si to netroufám hodnotit, z dnešního pohledu je vše jasné, ale nikdo tehdy nevěděl, co přinese budoucnost. Nevěřím, že by to podepsali, kdyby věděli, co komunisté provedou s Píkou a Horákovou. Možná jsem naivní, ale já jsem občas rád naivní a hlavně jsem v Hercích nechtěl moralizovat. Zkrátka někdo se dožije stovky jako Otakar Vávra, někdo jako Albert Hofmann, někomu z toho praskne srdce v poločase, někdo se upije rychle, někdo pomalu a někdo se po třicítce oběsí na jevišti. Nejsem soudce, jsem pozorovatel, který se snaží pochopit, jak to celé funguje. Je zajímavé pozorovat hřích nejen jako selhání, ale zároveň jako součást poznání. Díky němu se dozvíme mnoho o sobě a o světě.

* Jak se ti skládala dohromady alternativní historie?

Celkem dobře. Nemusel jsem si vymýšlet, stačilo jen otevřít ten správný šuplík z českých dějin dvacátého století. Základní dramatická premisa druhé části byla popsat náladu společnosti těsně před vytouženým pádem totality. Opouštění strachu a vznik nenaplnitelných iluzí, do toho pudy po vyrovnání účtů, po mstě, snahu nezaspat přerozdělování postů. Ve třetí části pak ukázat, že by vítězství nad komunismem přineslo problémy a křivdy, které nás nenapadnou. Všichni ti kariéristé, co naskákali ke komunistům, by byli v demokratických stranách a tam by válcovali ty slušné. To přece známe, ne? Říkám tomu koalice neschopných a všehoschopných. Myslím ale, že to, co ve třetí části udělal Jan Masaryk jako prezident, byl krok správným směrem a zároveň politická sebevražda. Ti, kteří začnou tlumit spirálu odplaty a pomsty, mají nejtěžší roli. Když se nezačne včas, skončí to špatně. Účelem pomsty je způsobit druhým bolest ještě větší. Začíná to hádkou o kus pole nebo nevěrou, závistí. Samozřejmě jsou i ostřejší startovní podmínky, ale ve finále to končí obdobně: znásilním protivníkovu ženu, zabiju mu děti a pak se divím, když mi někdo chce udělat to samé a jako bonus mi ještě touží vypíchnout oči a vytáhnout vnitřnosti z těla. Nejlépe se taková zvěrstva páchají, když vedeš svatou válku. Totality nevedou normální spory, ony vedou jen svaté války. Totalitní chování poznáš podle jazyka, na jedno podstatné jméno připadá pět adjektiv. Všechno už je nějaké, ohodnocené.

* Může vést demokracie svatou válku?

Neměla by. Ale nelze to vyloučit, občas se tak zřejmě chováme, každý má trochu totality v krvi a myslím, že v globále k tomu inklinují země, kde jsou silné a mocné církve, které se opírají o velký počet rigidních a ortodoxních věřících – a je v podstatě jedno, jestli je to Polsko nebo Izrael. Možná jsme si nechali paradigma svaté války vnutit. Svatá válka poskytuje těm, kteří opustí duši, psychické krytí, umlčí svědomí. Jen tak můžeš skloubit vznosné ideály s příšernou brutalitou, lásku k ideálům ponořit do kýble hoven a tvářit se, že si čistý a nesmrdíš. Mafie má taky nějakou etiku, aby mohla vraždit a mafiáni mohli chodit s dětmi do kostela. Svědomí je protkané výkladem světa a jeho fungováním. Všechny náboženské a ideologické systémy, partaje, spolky mají své ústavy, stanovy, řády, největší problém vykazují ty uzavřené a nepsané. Pak se musí to, co se nehodí, potlačovat. Je to stejné jako si strkat pod polštář papiňák. To je zákonitost, kterou klidně můžeme do bezvědomí popírat, ale té zákonitosti je to jaksi jedno. Tohle vlastně žádá Mefisto, když dělá náborovou akci. Obchod spočívá právě v tomhle: já ti dám lék na svědomí, nemysli na následky, vezmi si, co potřebuješ, a pak se nějak vyrovnáme. Všechno je normální, odpovídá tomu, co dělají všichni kolem tebe. Jednoho dne nesneseš pohled do zrcadla. A má tě! Jednou z reakcí na tohle zjištění je, že se člověk rozhodne nesnesitelnou bolest vyřešit sebevraždou.

* Přijde mi, že sebevražda je jedno z důležitých témat románu.

Vynořilo se mi při psaní. Nepředpokládal jsem, že bude mít takový význam. Patrně to souviselo s příběhy Kláry a Anny. Jejich matky jsou diametrálně odlišné a přitom stejné, doženou je do situace, kdy si dívky chtějí vzít život. V první části je hlavní ženská postava Klára, v druhé Anna. Ve třetí části knihy se mladé herečky setkají a jejich matky skrz ně svedou boj.

* Takže hned další téma – téma rodičů a zvláště matek?

Rodiče napáchají v zájmu toho nejlepšího na potomcích vykutálené surovosti. Na druhou stanu si nemyslím, že děti jsou tabula rasa. Souvisí to i s tím, co jsem už zmínil – dokud se jen považujeme za oběti – neosvobodíme se. To, co dnes vyčítáme rodičům, budeme za pár let provádět vlastním dětem. Z matematiky a fyziky jsem vždy poctivě propadal, ale věřím, že základní zákon vesmíru je zákon rovnováhy, že existuje smysluplná vnitřní podstata všeho. Dokud ono všechno hodnotíme z omezené perspektivy, docházíme ke zkresleným výsledkům. Kupříkladu Grof a mnoho jiných se shodují, že narození je největší životní trauma, Moody a mnoho jiných tvrdí, že smrt je extatický, osvobozující zážitek, který nelze s ničím srovnat. Je to naprosto opačné, než jak to vnímáme.

* Jak často chodíš do divadla?

Kdyby se provalilo, že tam vůbec nechodím a za posledních dvacet let jsem viděl dohromady asi šest divadelních her, tak po napsání Herců bude můj zatykač viset na všech českých divadlech. Už je to venku. Ano, jsem divadlem nedotčený. Na druhou stranu jsem díky filmovému vzdělání přečetl mnoho hereckých memoárů – to je vlastně jedna historka za druhou. Ale na historky pozor! S nimi to umí jen Hrabal, a to jen někdy, a proto je užívám v Hercích jako koření. Je zábavnější a jednodušší si je vymýšlet. Ale kupříkladu prozradím, o koho se jedná ve scéně, kdy Vlček odchází z ředitelny a vybaví se mu vzpomínka na herce, který si do lágru přinesl Fausta a ostatní Židé ho obvinili z toho, že se chce zalíbit esesákům. To se přihodilo Miloši Kopeckému.

* Vím, že máš rád Kieslowského a jeho film Náhoda, kde hlavní hrdina běží na vlak a podle toho, zda ho stihne, se odvíjí natřikrát jeho osud. Tam ale náhoda ovlivní jeho charakter.

Určí, do jakého společenství se dostane. Film Náhoda nás docela uhranul a je kmotrem Herců. Myslím, že Kieslowski tímto filmem naznačil, jak málo stačí, aby se člověk, kterého označujeme přídavným jménem slušný, zapletl s mocí, či aby se jí vzepřel. Ale Kieslowski se dostal do Herců i jinak. Posloužil mi jako předobraz Kristiána Smoly. Spolu s Evaldem Schormem, oba mi svou podobou, chováním a předčasným odchodem téměř splývají.

* Předpokládám, že Herci mají kmotrů více.

Hlavní kmotr Herců je Faust. Směna duše za moc. A také to nekonečné české rozebírání co, kdo, kdy a proč podepsal. Mefistovo dám ti vše, co budeš chtít, by se mělo správně překládat – dám ti moc, nad čím budeš chtít. Faustovo poznání je jen zástěrka. Krást bohům oheň pro lidstvo vypadá vznešeněji než si léčit vlastní pochyby a emocionální plochost. Neuvědomujeme si, kolik má moc podob – mladá, krásná žena má moc, kterou může ovládat někoho, kdo je mocný díky penězům nebo postavení. Vznikají zajímavé propletence. Ale princip moci je poměrně jednoduchý – nějakým způsobem ovládat chování druhých, těšit se privilegiím a uspokojovat své nároky. I Bílá nemoc stojí také na konfliktu moci – Maršál potřebuje něco, nad čím má moc jen Galén. Jenže moc je časovaná bomba, uvědomuješ si, jak je nestálá, dnes ji máš a zítra? Fromm říká, že nehledě na to, že všichni po ní touží, je v zásadě nejnestabilnější ze všech lidských vlastností. A kvůli tomu zítra uděláš, co dnes odsuzuješ. Někdo ji provozuje jako vědec, někdo jako novinář nebo politik. Ne všichni se můžeme stát prezidenty státu, ale při trošce snahy to můžeme dotáhnout na předsedu hasičského spolku. Každá skupina lidí si vytváří mocenskou hierarchii. Velký průšvih ovšem nastává, když stát řídí spolek myslivců. Nic proti těm prima zeleným chlapíkům v holínkách, jen jsem si půjčil formanovskou symboliku.

Jindřich Jůzl (autor je redaktorem Odeonu, redigoval i román Herci)

Herci na bux.cz

No related posts.

Napsat komentář

*
Opište slovo z obrázku. Pro poslech slova klikněte na obrázek.
Pro poslech slova klikněte